AKTUALITY

16.8.2013

Expedice Nordschleife….


Stojím před rozhodnutím, zda má vůbec smysl popisovat náš výlet, když totéž v bledě modrém zažila a popsala slušná řádka benzínových hlav přede mnou. Ale co, je středa, tedy tři dny od chvíle, co jsem se vrátil a pořád se mi před očima míhají fragmenty z uplynulého víkendu. Takže do toho… Když mě v červnu kamarád seznámil s tím, že zakoupil na slevovém serveru dva vouchery na spolujízdu na Ringu, pravda mě to zaujalo. Jeden voucher si chtěl ponechat a druhý věnovat tchánovi. Jenže, ten mu netradiční dárek s omluvou vrátil s tím, že se na takovou akci necítí. Sám jsem měl Ring v „plánu“ už několik let, vlastně od chvíle, co jsem si udělal radost koupí Nissanu 350Z. Pořád ale existovaly objektivní důvody, investovat jinam, než do návštěvy Matky. Měl jsem utkvělou představu, že jak natáhnu helmu a rukavice, překonám pud sebezáchovy a pojedu jak „kanál“...


Teď byla situace jiná. Kamarád utratil za vouchery „tlusté“ peníze a měl jsem pocit jakési povinnosti, ho v tom nenechat. V sobotu 3. srpna 2013 jsem usnul přesně v 1,45. Můžete namítat, že to není nic neobvyklého, nicméně můj budík byl nařízen a důsledně zdublován na 2,40 a 2,45. Jak jinak, nervozitou jsem valnou část noci probděl a tvrdě usnul chvíli před „vstávačkou“. Paradoxně mi to ale nevadilo, spíš jsem budík považoval za vysvobození. Mám rád pevně daný itinerář a ten můj mi jasně říkal, že v půl čtvrté vyzvedávám dalšího člena výpravy. Takže jsem si dal na posilněnou Shock s bublinkami a po zaplnění valné části kufru Zetka haraburdím vyrazil. Tak lákavou akci, jako je návštěva Ringu, si nenechali ujít dva kamarádi, kteří vlastní půjčovnu sportovních vozů. Původně měli v plánu vyrazit s Vette C6, ale na poslední chvíli uvízla v síti zákazníků a jediné, co zbývalo, bylo žluté Camaro 2SS. Ano…Bumble Bee. Trochu předběhnu, když prozradím, že Camaro díky barvě a velikosti, trčelo mezi všemi těmi exoty na Ringu opravdu výrazně. Neustále někdo zvedal palec, nebo cedil přes zuby „nice car boyzzzzz“. Legendární Bumblebee a jeho popularita Odbočil jsem od cesty, ale bohužel, tu nám nikdo neodpáral. 700 kilometrů je prostě daň za cestu do ráje…nebo do pekla. Něco po čtvrté hodině ranní jsme tedy opouštěli Prahu a mířili směr Rozvadov. Tam nás čekalo obligátní rozloučení s republikou, tedy vaječné Amarouny v nejmenované „rychložrádelně“ a pak už německé dálnice, z valné části bez rychlostního limitu. Po krátkém intermezzu s rychlostí přes 240, jsme ustálili dopředný pohyb na stopadesátce a za občasných hlášek do walkie-talkie se sunuli směrem k pohoří Eifel. Těsně po jedenácté dopolední jsem poklidnou jízdu narušil rykem do vysílačky. Následovalo trhnutí volantem směrem ze silnice na přilehlé šotolinové parkoviště. Důvod byl jasný. Poprvé jsem ji uviděl. A musel jsem k ní. NORDSCHLEIFE. Nevnímaje nadávek kolegů z Camara, kteří můj manévr zjevně nepochopili, přecupital jsem silnici a zabořil nos do pletiva lemujícího dráhu. Na dráze se míhala taková přehršel zajímavých aut, že mi spadla čelist. Na 24H Le Mans bylo také leccos k vidění, ale tohle bylo víc. Neskutečně víc. Každopádně jsem se na tomhle místě cítil okamžitě skvěle. Téměř půl hodiny jsme zevlovali v Pflanzgartenu a pak se vydali hledat kemp. S mírným blouděním kolem nového Ringu, jsme jej našli a po zralé úvaze se usídlili poblíž sprch, restaurace a skupinky statných německých děvčat, která na chlapce v Camaru zuřivě mávala. Budiž jim přáno. Zrovinka bylo něco kolem „tři čtvrtě na oběd“ a v názoru postavit stany až po jídle jsme byli jednotní. Restaurace u východu z kempu se zdála být pro začátek slušnou alternativou. Zvenku… Po příchodu do interiéru nás bohužel přivítaly hnědé kachlíky, německý pop a obrýlená paní, kterou jsem neomylně zařadil do kategorie oldtimer. Také jídelní lístek, pyšnící se deseti chody, po hříchu lhal. Na výběr byl Gyros a vepřové maso s variací tří omáček. Ostatní položky se jaksi vytratily. Chápu. Fakt, že jsme byli uvnitř sami v tak frekventovanou dobu, prozrazoval mnohé. Zariskoval jsem s výběrem ostré paprikové omáčky a doufal, že přežiju bez úhony. Upřímně přiznávám, že pokrm to nebyl špatný a porce převeliká, ale za 13 EUR už jsem pojedl lépe. Po obědě nás čekalo rozbít stany a kolem třetí měli kolegové s vouchery domluven průlet Ringem, na žhavém sedadle Porsche 911 GT3 RS 4.0. První část jsme zvládli perfektně. Pak byla auta zbavena všech přebytečných zavazadel a nic nebránilo přesunu k bráně Severní smyčky. Díky poznatkům z předchozího bloudění jsme směr nabrali neomylně a do brány po chvíli vjížděli jako páni. Kluci šli najít majitele GT3 RS a já se postavil do fronty na lupínek. Prvních 26 EUR na Ringu opustilo mojí kapsu. Než jsem našel odvahu vyjet, ozvalo se z ampliónu Achtung Achtung, pak cosi mě nesrozumitelného (neumím německy) a závěrem jsem registroval slovo „geschlosen“. Řada aut u turniketu zůstala zmražená a provoz na nejrychlejší jednosměrce světa utichl z důvodu havárie. Podobnou situaci jsme měli zažít během víkendu ještě několikrát. V člověku tak trochu hrkne a neodbytně se začne obírat myšlenkou, co kdyby se to stalo jemu. Taxy za přerušení dráhy, poškození svodidel a výjezd odtahovky, jsem pro klid duše nestudoval, ale podle slov zkušenějších jsou bez nadsázky „raketové“. Za necelou hodinu byla dráha opět volná a první z našich se vydal užít na svezení v GT3 RS. Za pár minut byl zpátky a výraz jeho tváře, zdál se neurčitý. Bezprostřední pocity byly asi takové: šílený grip, brutální rychlost, neskutečné brzdy a skutečný řidič. Každopádně kolega jízdu považuje za životní zážitek. Nemám důvod mu nevěřit. Až do večera byl totiž panáček celý nesvůj a chvílemi se zdálo, že potupně vrhne. „Géčka“ neudělala jeho pošramocené krční páteři vůbec dobře. Vzal jsem si příklad, dodal odvahy a nasměroval Zetko do fronty před turniket. Závora šla nahoru a já realizoval svůj první průnik. Tenhle první však nestál za nic. Prakticky celé kolo jsem se zabýval sledování zrcátek a pouštění zdivočelých projektilů. Kolem se míhaly „devětsetjedenáctky“, GT-R a jiná havěť a já jen potupně uhýbal a uhýbal. Opravdu zábava. Světlých chvil bych v prvním kole našel žalostně málo. Některé věci mě i přes očekávání překvapily. Za nějakých deset let závodění na počítačových simulátorech, jsem na Nordschleife najezdil tisíce kol, nicméně tak naivní, abych si myslel, že mě díky simu nemůže Ring překvapit, jsem nebyl. Přesto ale první a nejsilnější dojem byl takový, že dráha je proklatě širší a vzdálenosti mezi jednotlivými zatáčkami přibližně o třetinu kratší. Jakkoli mám na simulátoru tři monitory, přesto nedokáží správně zobrazit realitu. Přiznám se, že nájezdy do některých slepých zatáček jsem prováděl nadvakrát, návyky z PC mi přikazovaly ostře zatočit, přestože v reálu jsem měl hromadu místa na pozvolný manévr. Další vtip byl, že k zapamatovaným brzdným bodům jsem se ani nepřiblížil. Strach ze svodidel a zdí byl značný. Než jsem se nadál, mávala mi Gantry a Ring mě vyplivl znovu na parkoviště. První myšlenka byla…zmizet. Fakt. Přišlo mi úplně zbytečné se na trati o něco pokoušet, když mi moje snažení bude pořád někdo kazit. Čas BTG (Bridge to Gantry, tedy od prvního mostu, k reklamě Audi za poslední zatáčkou) přes 11 minut byl taky spíše k pláči. Nu což, jedna vlaštovka jaro nedělá, takže se mi po chvíli vrátila i nálada. Nějakou dobu jsem se kochal vozovým parkem, telefonem fotil co se dalo (slušné fotky by jeden pohledal) a ve Fan shopu utratil 6,5 EUR za klasický artefakt z návštěvy Ringu, tedy samolepku ve tvaru okruhu. Po vylepení na mě přišla chuť zkusit štěstí podruhé a já zběhl utratit dalších 26 EUR za jízdenku. Bylo něco po páté odpolední a okruh zavíral v sedm. Veden instrukcemi z domova, snažil se naplánovat jízdu na poslední hodinu, doufaje, že bude dráha volnější. Bohužel….dobré rady nelhaly. Dráha se v 18.00 vylidnila dokonale. Bouračka Octavie a BMW Z4 na mostě v Adenau ukončila sobotní program definitivně a my vyrazili na průzkum okolí spojený s večeří. Vesnička Adenau se zdála jako dobrý cíl a navigace nás vyslala z kopce, po místní okresce. Bože….ta byla. Okamžitě jsem zapomněl na dobré vychování a letěl do údolí jak postřelené prase. Poslední zbytky frustrace zmizely rychlostí dobře řízeného GT-R. Následovala konzumace znamenitého hamburgeru v bistru u výjezdu pod Kallenhardem a také dokumentace místa nehody. Opravdu bych nechtěl být v kůži majitele Z4. Sobotu jsme završili svižnou projížďkou zpátky do kempu, krátkou procházkou kolem části nového Ringu a chvilkou klábosení před stany. Světe, div se, žádný alkohol. Usnul jsem jak dudek i bez „jedničky na žíle“. Návštěvu Ringu bych se nebál zařadit do terapie pacientů protialkoholní léčebny. Nedělní plán byl jasný. Vstát v 7.00, dát se do pořádku a před osmou stát u turniketu a zdolat Smyčku druhým pokusem. Zatímco konzumace Shocku na lačno rozhýbala mojí maličkost, pro zahřátí Zetka jsem si neodpustil volný pád do Adenau a zpět. Vlhký ranní vzduch VQ svědčil, takže kolega, který se spánkem dostal z nejhoršího a projevil zájem jet se mnou, opět notifikoval divný pocit kolem žaludku. I pískající brzdy nesměle naznačovaly, že bude lépe se zklidnit, takže jsme zamířili na parkoviště u okruhu. Zatímco v 7.40 bylo u dráhy jen pár skalních, v 8.00 stála fronta až ke kruhovému objezdu před branou. Začínal jsem Nordschleife znovu proklínat. Došlo i na pochyby o německé přesnosti a pečlivosti, protože hodiny ukazovaly 8,10 a dráha byla stále zavřená. Po čtvrt na osm zazněla z rozhlasu siréna a dáma s hlasem pornohvězdy nás upozornila, že Nordschleife ist öffnen. Tak teda jó. Poučen ze soboty, kdy mi byla jen na obtíž, nechal jsem ve stanu helmu a s kolegou na horké sesli spolujezdce, vyrazil do druhého kola. Nutno říct, že od večerního průletu okreskou jsem byl správně nabuzen a cítil se skvěle. Ne že bych jel jak bezmozek, ale pocit z jízdy byl mnohem lepší než v sobotu. Až do prvního Karusellu jsem tlačil na Zetko co to šlo, v rámci provozu i strachu. Předjely mě jen dvě „emtrojky“ a zdivočelý Megane RS. Ve druhé půli okruhu jsem raději trochu slevil, protože brzdy s nepříliš okruhovým obložením Ferodo DS2500 toho začínaly mít akorát. Rozvaha mi vydržela až do malého Karusellu, kde stopky psaly čas lehce přes devět minut. Splašila se mi kladiva. Za křiku motivačních hesel „pojď pod deset vole“ jsem se prořítil posledními zatáčkami a Gantry skutečně projížděl v čase pod deset minut. Cíl splněn. Uznávám, že to není žádný zázračný čas, ale po sobotním debaklu to byla přece jen vzpruha. Taková, že se prostě musím na Ring vrátit a zkusit to znovu…a líp. Musí to jít. A půjde to... Asi je čas na zhodnocení. Mám pocit, že Ring je svým způsobem rozporuplný. Umí nabídnout jak skvělou zábavu, silné pocity a zážitky, tak také pěkně pokousat a otrávit, pokud se věci ubírají špatným směrem. Ani nedomýšlím případnou havárii. My jsme měli štěstí, ale určitě po zásluze. Jsme přece správní kluci Usmívající se Počasí vyšlo dokonale, auta vydržela bez problémů a návrat proběhl ve zdraví. A příště… příště se připravíme ještě lépe. Víme už, co nás čeká Usmívající se


Vinohradská 155b, Praha 3- Vinohrady

+420 73 111 8 111


Pujcovna-legend.cz, © 2008 - 2018